Zpět ke kořenům - díl třetí a poslední

4. ledna 2013 v 18:40 | Sakitch |  Hudební styly
Hudebník, skladatel, producent, multiinstrumentalista, příležitostný herec a hlavně člověk, který stál za zrodem několika kapel, které přesně zapadají do konceptu seriálu o alternativní, roots rockové hudbě. V tomto třetím a posledním díle vám představím hlavně jednu, která odstartovala jeho kariéru.
John Antony Gillis se narodil Terezii a Gormanu Gillisovým v Detroitu v Michiganu, jako nejmladší z deseti sourozenců. Jeho rodiče byli zarputilí katolíci a dokonce pracovali jako vedoucí údržby budovy arcibiskupství v Detroitu. Malý John sloužil Bohu jako ministrant na farnosti Svatého spasitele v jihozápadní části města, kde se mimochodem v tu dobu natáčel film Vraždy s růžencem s Donaldem Sutherlandem v hlavní roli, ve kterém se John krátce mihnul.

Už jako malý tíhnul k hudbě. Nejdříve k té klasické, která se při mších často zaznívala. Rozhodl se tedy studovat hudbu na Cass Technical High School v Detroitu. Obstojně ovládal hru na bicí a kytaru. Klasická hudba ho v časech puberty neoslovovala jako dřív a tak začal tíhnout k hudbě bluesové a z něho vycházejícímu klasickému rocku z let 1960. Blues ho naprosto pohltil. Jeho nejoblíbenějšími interprety byli Son House a Blind Willie McTell. Do teď tvrdí, že skladba "Grinnin In Your Face" od Son House je nejlepší skladbou jakou kdy slyšel. Minimalistický a procítěný projev těchto interpretů ho naprosto fascinoval a v jeho kariéře lze usoudit, že i dost ovlivnil.

Johnův život se změnil v jednom jediném okamžiku, kdy byl postaven před životní rozhodnutí. Měl se totiž stát knězem, a když uvažoval nad tím, co to obnáší, došel k názoru, že tak učinit nemůže. Hlavním důvodem bylo to, že zrovna dostal nový zesilovač a pochyboval, že by si ho mohl vzít s sebou do veřejné školy. Proto raději nastoupil do tříletého studia obru čalounictví. Po vyučení začal v tomto oboru podnikat s rodinným přítelem a sousedem Brianem Maldoonem. Ten v té době tíhnul k Punku a taky hrál na bicí. John ho začal doprovázet na kytaru. Hráli syrovou garážovou hudbu a začali si říkat The Upholsterers (čalouníci). John se po čase přejmenoval na Jacka, a co se týče "Čalouníků, jako kapely, tak nadále hrávali po klubech. Jackova talentu však využívalo několik dalších seskupení jako The Go a Goober & The Peas. Hraní po klubech nebylo však příliš lukrativním oborem a tak si Jack založil svou vlastní čalounickou firmu jménem Third Man Uphostery. Věděl, že v oboru není nijak zběhlý a proto se snažil dostat lidem více do podvědomí. Nakoupil si tedy uniformy černo žluté barvy. Stejnými barvami vyzdobil i svou dodávku a vymyslel krédo či moto, které hlásalo "Váš nábytek ještě není mrtev!" No ani přes to se mu moc nedařilo. Podle jeho soudu to bylo právě jeho neprofesionálním přístupem. Klientům vadilo například to, že faktury vypisoval pastelkami a do každého nábytku se podepisoval nějakou nenápadnou, ale objevitelnou básničkou.

S hraním a s neprosperující firmou se dál protloukal a pak jednoho dne potkal nesmělou barmanku Megan Marthu Whiteovou. Zalíbila se mu. Měli naprosto identické pocity z hudby a Jack si uvědomil, že potkal kus sama sebe. Vzali se a Jackovi se líbilo její příjmení natolik, že si ho od ní přezval. Nově pokřtěný Jack White pak naučil svou ženu Meg hrát na bicí. Po čase si začal pohrávat s myšlenkou, že když se neprosadil jako žlutočerný čalouník, mohli by se prosadit spolu se svou bubenicí jako bílé pruhy.

A tak vznikly The White Stripes.
Dvojka oděná do červeno-bílo-černých barev, hrající garážový blues říznutý pukem, se na Detroitské undergroundové scéně začala objevovat velice často. Jednou si jich všiml Dave Buik z Italy Records. Dlouho přemlouval Jacka, aby mohl vydat pod jejich záštitou nějaký singl. Jack však nechtěl souhlasit, v té době ještě hrával i v jiných kapelách a The White Stripes pro něj bylo jen osvěžením.

foto:wikipedia.org


Jejich vystupování bylo dost improvizované a hlavně neměli ani vlastní rozpoznatelný song, který by lidi znali a díky kterému by si je pamatovali. Buik byl ale stále neodbytný. Říkal, že ať už napíšou cokoli, jejich interpretace je natolik originální, že se posluchači zkrátka chytnou. To bylo přesně to, co Jak potřeboval slyšet. Vznikl debutový singl "Lets Shake Hands". Na vinyl bylo vilisováno přesně 1000 kusů a rázem byly vyprodány. Další singly "Lafayette Blues" a "The Big Three Killed My Baby" dopadly naprosto stejně. Psal se rok 1999 a Jack dal vale ostatním kapelám a začal tvořit a psát pouze a jen pro sebe a Meg.

Byli nepřehlédnutelní a hlavně nepřeslechnutelní. Lidé se o ně začali zajímat a Jack dával jedno interview za druhým, ve kterých mystifikoval veřejnost prohlášením, že on a Meg jsou sourozenci. Na svých koncertech ji oslovoval jako svou velkou sestru a nikdo to nějaký čas nevyvracel. Později se prosákla pravda na povrch, ovšem to už byl i Jack a Meg šťastně rozvedeni. Důvody rozvodu nikdo z nich nijak nekomentoval a o jejich soukromí se toho v podstatě ani moc neví. To proč Jack říkal o své ženě, že je jeho sestra, později vysvětlil tak, že nechtěl, aby se jim kdokoli šťoural v soukromí a jejich vztahu a raději se staral o hudbu. To, že se prezentovali jako sourozenci, v tomto smyslu skvěle zafungovalo. Důležité však je, že ani rozvod je neodradil od spolupráce a to je dobře. Stalo se tak totiž už na vzestupu jejich kariéry v roce 2000, kdy už měli za sebou debutové album The White Stripes 1999 a vydávali nové s názvem De Stijl, pojmenované po holandském uměleckém stylu v odvětví návrhářství nábytku, jehož byl Jack fanouškem.
foto:http://www.ifshotscouldkill.com

Alba obsahují skladby evokující tradiční gospelové či bluesové písně doprovázené jednoduchými bicími a rytmem stylizující hip hop, ovšem to všecko podtrhávají Jackovi rozmáchlé kytarové rify a to dodává jejich hudbě nespoutanost a zběsilost. Tím byli a jsou The White Stripes. Tradiční a vyčnívající zároveň.

V roce 2001 přišlo album White Blood Cells a to je vystřelilo do astronomických výšek. Jejich popularita vzrostla hlavně ve Velké Británii, kde je časopis Q zařadil mezi padesát kapel, které musíte slyšet dřív, než zemřete. Psalo se o nich jako o nejlepší progresivní kapele od dob Sex Pistols a půl milionu prodaných alb toho bylo důkazem. Jack byl Britskou přívětivostí k jeho práci velice potěšen a nechal se slyšet, že další album nahrají právě tam. No, trvalo to necelé dva roky, ale pak se fanoušci dočkali.

Díky studiu The Rag v Londýně vzniklo album Elephant a dle kritik jde o vrchol jejich práce. Skladba "Seven Nation Army" se stala doslova hymnou a získala cenu gramy za nejlepší rockovou píseň. Album bylo zase oceněno jako nejlepší alternativní album roku. Tehdy byli na vrcholu, ze kterého je už málokdo sesadí.

Následovalo album Get Behind Me Satan 2005 jež odkazuje na citaci Ježíše z Nového zákona "Jdi za mnou, Satane". Album je dost odlehčené a melodické, což někoho možná zklamalo, přesto je dost oblíbené. Ke garážovému Punk stylu s prvky blues se "Bílé pruhy" vrátili albem Icky Thump což v překladu znamená ošklivý či zákeřný úder. Bohužel šlo o poslední studiové album. The White Stripes si potom střihli nepřipravené a neohlášené koncerty po Kanadě. Například na bowlingové dráze či v autobuse hromadné dopravy. Koncertovali takto i na větších festivalech v každé provincii Kanady a vše pak shrnuli dokumentem "Under Great White Northern Lights", který vydali na dvd. Sice se objevovaly zvěsti o vydání sedmého alba, ovšem k tomu již nedošlo. Očeávané osmnácté turné v roce 2007 a následně turné po Británii bylo zrušeno kvůli akutním úzkostem bubenice Meg, která si na popularitu těžko zvykala a 2. Února roku 2011 se objevia zpráva na jejich webových stránkách, že The White Stripes oficiálně končí. Jack vše vysvětloval tak, že se tak stalo z nesčetně mnoha důvodů a nucenou spoluprací by tak zničili vše, co bylo na jejich tvorbě zvláštní a krásné.

Jack dal dohromady kapelu The Death Weather a rock folkové seskupení The Raconteurs. Obě kapely stojí za zmínku, jelikož jeho odkaz a styl je v jejich hudbě víc než patrný. Vzniklo i nahrávací studio Third Man Records, pojmenované po jeho čalounictví. Studio dává šanci prosadit se začínajícím kapelám, jako jsou například Alabama Shakes, čímž se smyčka mého seriálu uzavírá.

Za tím vším stojí John Antony Gillis. Hudebník, skladatel, multiinstrumentalista, příležitostný herec, spoluautor jedné písně k bondovce, který se málem stal knězem. Gary Oldman, který zrežíroval záznam z jeho originálně pojatého koncertu, k jeho sólovému albu "Blunderbuss" vydaném letos a celý tento koncert můžete vidět na Youtube o něm řekl. "Ten člověk žije v minulosti, nosí buřinku a myslím, že ani nemá mobil."
foto:omaha.com

Hraje a vystupuje s Roling Stones, pomocí lahve od coly, hřebíků a jedné struny umí sestrojit hrající kytaru a díky doumentu It Might Get Loud pojednávajícím o kytaře jako takové, si zahrál i s Jimim Pagem z Led Zeppelin, či The Edgem z U2. Když se o něj začnete maličko zajímat, zjistíte, že co se týče alternativní hudby, má prsty snad ve všem. A doufejme, že i dlouho bude.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kamil Kamil | Web | 30. srpna 2017 v 23:02 | Reagovat

Lekce kytary NaNastroj.cz jsou super

2 Hovedo Hovedo | Web | 30. srpna 2017 v 23:07 | Reagovat

Mate zkusenost s nejakymi lekcemi na kytaru?

3 Levak Levak | Web | 10. září 2017 v 14:22 | Reagovat

Muze levak hrat na normalni kytaru?

4 Bart Bart | Web | Před 16 minutami | Reagovat

Doporucte mi nejake kytarove lekce

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama