Prosinec 2012

Hudba a její reprodukce

24. prosince 2012 v 8:00 | Kristý |  K zamyšlení
Každý, kdo někdy byl na živém koncertě nebo slyšel nějakou kapelu hrát naživo mi musí dát za pravdu - na to nic nemá.
Na začátku roku jsme dostali nového učitele výtvarné výchovy. Kromě toho, že nás "obšťastnil" spoustou svých zajímavých názorů, bez kterých bychom se určitě obešli, mi do hlavy nasadil brouka. Ne samozřejmě tak velkého, aby mi to zabránilo kontaktu se sluchátky, ale nějaký čas jsem věnovala přemýšlení o tom.
Upozorňoval nás na fakt, že reprodukovaná hudba, tedy hudba nahraná, z reproduktorů, není dobrá. Tvrdil, že pohříbívá naši osobnost, naši pozornost, sebeovládání a nabourává naši osobnost. Prý jediná hudba, která má opravdu ony úžasné účinky, je hudba živá. Podle něj je dokonce i hudba na koncertě (např. metalovém) reprodukovaná, protože se používají zesilovače. Něco ale nedomyslel.
Pokud je tedy hudba tak škodlivá, proč se nic neděje? Je to jako s cigaretami a alkoholem, ví se to, ale nezakáže?
Samozřejmě že ne. S hudbou není nic v nepořádku. Podle mě je to hloupost.
On náš učitel je tak trochu zvláštní osoba. Zajímá se o jakási duchovní cvičení, chudák trpí představou, že je velmi vtipný a tak vůbec. Je to už dávno, co tohle řekl. A teď jsem se rozhodla to rozebrat.

On fakt, že hudba rozptyluje naši pozornost je dost možná pravdou. Proč se někdo nemůže učit, a poslouchat u toho písničky, nebo si pak nic nepamatuje? Pozornost je přelétavá. Můžu uvést další příklad. Kdysi dávno už obchodníci přišli na to, že se lidem lépe nakupuje, více utrácí v obchodech a restauracích, když jim u toho vyhrávají. Takže vlastně dávná pravda.
Hlasitá hudba samozřejmě poškozuje naše uši, což všeobecně rozhlašují především satrší generace. Smělě ale musím prohlásit, že jsem potkala osoby s dunícími sluchátky mnoha kategorií. Někteří dokonce ve věku, kdy se divím, že jim tam vůbec má co dunět. Nejsem si totiž jistá, jaký zvuk vydávají dechovky.

Důvody, proč to nikoho z nás neznepokojilo jsou početné. Za prvé, kdo z nás se bojí o své zdraví? Jsme ve věku, kdy je nám jedno, co bude za deset let? Za druhé, hudba je náš život, koření a impuls života. Za třetí, ti z nás, kteří na nic nehrají a ani neumí třeba zpívat se těžko dostanou denně k "neškodné" hudbě. Na tom ale nazáleží. Hlavní je, že hudba je něčím nezbytným, pro dnešní generaci, ve všech formách, pořádně koncentrovaná. A nezáleží na tom, o jakou se jedná.

Surová realita v textech

21. prosince 2012 v 8:00 | Chensie Ips |  Zajímavé hudební skupiny
Mezi taková zvěrstva společnost dobrovolně řadí velmi neobvyklého rapera Řezníka. Díky tomu mezi lidmi všeobecně nastal názor, že i za hudbu by si člověk zasloužil zavřít do basy, až by začal pět o květinách a motýlcích, protože hatí úroveň hudebníků a především kazí posluchače - malé i ty velké.

Určitě někdo z Vás narazil na hudbu, při které se Vám žaludeční šťávy bouřily, a každá kost v těle se raději chtěla zlomit, než poslouchat to, co právě běželo v rádiu a stávalo se něčím horším, než jsou obyčejné radioaktivní vlny.

Řekla bych, že dělat takovou hudbu dnes - ve světě, kde v televizních novinách je běžné mluvit o vraždách, krádežích a mrzačení dětí či zvířat - je těžké, přetěžké, protože lidé už jsou zkažení. Sepsat něco, co dokáže šokovat, děsit a zároveň znít jako hudební song, chce velkou dávku sebejistoty, štěstí a snad i talentu, i když v případě Řezníka je to sporné.

Tento kontroverzní raper se nevyhýbá absolutně žádným nechutným, deviantním a děsuplným tématům a v klidu dokáže rapovat třeba o tom, jak rád by vyhladil planetu… Tím narážím na song Autogenocida z alba Dva tucty pukavců. Mohu citovat kousek, který je sice maličko násilný, ale kupodivu slušný, což se u Řezníka moc nestává. Někdy mi přijde, že se hudebník snažil udělat rekord; sepsat nejvíce hanlivých slov v jedné sloce, aby urážela, ranila a ještě dávala smysl.

"Já jsem M. Engele a nesnáším všechny lidi.
Hitler to byl lidumil, ten vyhubil jenom židy.
Já bych to hnal dál - vyhubil bych všechny rasy!
Smrt jediným cílem mojí životní trasy…"

Jeden nejmenovaný fanoušek tvrdí, že pokud by tu byl Řezník více, jak pět let, nastala by apokalypsa. Je zajímavé, že Řezník je mezi námi už od roku 2002, i když právě své osobité jméno "Řezník" začal používat až v roce 2005, kdy podle všeho vydal svou prvotinu. Penetrační chtíč. Tento song považují za nevyzrálý… Poslouchal jste někdo Řezníka? Aspoň maličko? Všechny jeho songy jsou podle většiny obyvatel nevyzrálé a fanoušek ví, že právě v tom tkví to kouzlo! ,o)

Můj kamarád - který má velice rád černý humor, natolik černý, že sám říká, že až si pro něj půjde smrtka, půjde jí naproti, aby to chudinka neměla daleko - tvrdí, že mezi nejlepší album patří první dlouhohrající deska Hyperverzní zážitky z kremační pece, která se možná až z pekla vyrvala na povrch právě roku 2006. Ta šestka na konci prý značí Satanův hudební vkus, ale já si dovolím nesouhlasit. Pokud by měl Satan poslouchat něco od Řezníka, jistě by se mu líbily písně z druhého alba s názvem Vzestup zla, které je tak trochu to pravé ořechové, i pro fanoušky násilí a deviací, na které běžně nenarazíte.

Nejznámější je asi song Ta holka v mým sklepě, na kterou Řezník udělal klip. Já osobně jsem byla trochu zklamaná, přece jen si mohl dát trochu víc záležet, aby to bylo děsivější a brutálnější, ale i tak byl velmi povedený a slečna, která to hrála, by si zasloužila medaili za spolupráci s takovými drsňáky a báječný herecký výkon. ,o)

"Ta holka v mým sklepě,
já miluju ji slepě!
Dělám všechno pro ní,
Ona jenom slzy roní."

Už podle úryvku z textu každý poznává, že Řezník je v jádru určitě tak trochu romantická duše a získat lásku, byl by k ní možná i hodný. ,o)) Moji přátelé tvrdí, že je to normální čuně, chlap, který si na něco hraje, ale prosím, nechte mě při tom, že je to přeci jen deviantní zvrhlík, který potkat lásku, raději by si ho useknul. Právě v tom tkví kouzlo řezníka - nikdo ho nezná. Nikdo neví, jaká temnota v něm tříme a zda jsou jeho texty odrazem jeho skutečné osobnosti nebo je bohužel normální, jako my ostatní.

Řezník za svou kariéru spolupracoval se spoustou lidí a skupin, ale nejznámější je asi De Sade, který je také případ sám o sobě, i když mně přijde v textech trochu hodnější a stydlivější, než narušený Řezník.

Zajímal mne názor na Řezníka i jednotlivá alba, proto jsem si na chatu odchytla dva ne-fanoušky a za jejich souhlasu ke zveřejnění se jich zeptala na pár otázek, týkajících se tohoto sympatického individua.

* Andrea, 16
Řezník? To mi nic neříká, ale když mi vyjmenuješ nějaká alba, třeba se chytím.

Penetrační chtíč, vydáno 1. 4. 2005
Hyperverzní zážitky z kremační pece, vydáno 6. 6. 2006 (To sou ty šestky! To bude znamení - pozn. Autorky)
Sodoma Gomora - Bůh se utnul, vydáno 24. 2. 2008 (Projekt Sodoma Gomora rozjel právě s raperem De Sadem)
Caviar Bukkake Fetus Exitus, vydáno 22. 8. 2008
Sodoma Gomora - Na konci tunelu je tma, vydáno 22. 7. 2010
Dva tucty pukavců, vydáno 20. 12. 2010
Vzestup zla, vydáno 20. 12. 2010
Hudba, u který se chcípá, vydáno 22. 5. 2012-12-06

Tak ty názvy jsou hrozně nesympatické. Spíš mi to připomíná hororové filmy, než hudební alba. Kdo normální by svou desku nazval takhle?

Andrea na to kápla. Zřejmě nikdo normální, protože Řezníka za normálního považovat rozhodně nelze. Kdo viděl klip, na kterém spolupracoval i James Cole, Žižkovský bary z alba Vzestup Zla, poznal trochu, jak asi vypadají mejdany, na kterých se tito dva podílejí. Zkráceně mohu povědět, že Řezník se velice reálně kácí na toaletě a zvrací na ulici, což mému kamarádovi hnulo žaludkem. De Sade tam šňupe modrou skalici; velice zajímavý pohled a u toho všeho jede pořádný rap, ovšem mírnější, než ostatní hudební senzace, které se Řezníkovi podařilo vypotit.

* Marek, 19
Viděl jsem ten nejnovější klip Noc plná překvapení (Pozn. Autorky - z alba Hudba, u který se chcípá) a bylo to na mě fakt moc. Hodně násilí. A ta holka od krve… To natočil někdo mešuge a ještě ta hudba k tomu. Ne, tohle bych neposlouchal už nikdy. Je to šílený!

Tento klip je hodně kontroverzní a samozřejmě si ho berou na pranýř kdykoliv to jde. Ovšem kritika na to, že ten klip je hrůzný a plný brutality, je trochu nemístná, protože právě o to Řezníkovi šlo. Chtěl s nadsázkou poukázat na všechno, co se v našem světě děje a bohužel - bohužel je to prachobyčejná skutečnost.

Takže ačkoliv lidé odsuzují Řezníka za krutopřísné texty a nechutné klipy, spoustu hanlivých slov a urážek, tak zapomínají na to, že ačkoliv on o tom pouze rapuje, tak někde se ty jeho noční můry stávají skutečností… Takže není lepší odsuzovat skutečné zločince a vrahy, než někoho, kdo si svou násilnickou povahu vybíjí pouze v textech a vlastně rapuje o syrovosti života?

"Moje touha odvěká je zabít člověka.
Je to věc, na kterou jen tak někdo nečeká.
Chci ho rozsekat.
Nebudu ti lhát, nechci zabíjet jen tak.
Chci k tomu mít pádnej důvod,
pak už budu jenom bodat.
Chci, aby nějakej psychopat znásilnil mojí holku,
Abych ho pak mohl oddělat plnej zlosti bez okolků…"

Úryvek z písničky Touha vraždit, album Vzestup zla. A jelikož zlo se skrývá v každém z nás, tak tímto kouskem temné Řezníkovi duše končím článek a ve vzduchu nechávám viset otázky:
Jste natolik dobří, abyste mohli poslouchat něco tak temného?
Nebo jste příliš temní, že se tomu musíte bránit?

Zdroj informací:

Zpět ke kořenům - díl druhý

17. prosince 2012 v 14:19 | Sakitch |  Hudební styly
Skončili vysokou, a jelikož si oba dobře uvědomovali svůj talent, rozhodli se, že na živobytí si vydělají hraním. Kytara bicí a srdce bijící pro garážovej blues. Ne kdepak nejde o The White Stripes, o těch až později. V tomto díle seriálu o alternativní, blues rockové, či roots rockové hudbě si představíme dva veliké kamarády Dana Auerbacha a Patricka Carneyho. Tihle dva se znali už od osmi roků. Vyrůstali ve stejné čtvrti a jejich přátelství vydrželo až do střední školy a to i přesto, že každý z nich zapadal do naprosto jiného prostředí. Carney vzhledem a chováním evokoval intelektuála a spíše sociálního vyvržence, kdežto Auerbach, kapitán fotbalového týmu, byl playboy a oblíbenec. Tuto zdánlivě nesourodou dvojici však spojovala hudba. Carney vlastnil malý vícestopový recordér a bicí soupravu a tak chlapci začali pomalu laškovat s nahráváním cizích i vlastních skladeb. Jejich nadšení časem nijak neochabovalo, až nakonec v roce 2001 v Akronu v Ohiu oficiálně založili blues rockové duo, pojmenované podle klavírních černých kláves.

The Black Keys
Jejich vidina byla jasná a s horkými hlavami plných rytmu, rozmáchlých kytarových riffů a osobitých revivalů, se z počátku soustředili hlavně na klubovou scénu, kde si brzy vykoledovali kultovní status. Podepsání nahrávací smlouvy tak bylo v podstatě nevyhnutelné a díky společnosti Alive Records tak v roce 2002 vzniklo jejich debutové album Big Come Up, které bylo mimochodem nahráno v Carneyho suterénu, který se pasoval na manažera kapely.
foto:www.theblackkeysfanlounge.com


Album bylo kritiky velice vřele přijato a The Black Keys měli našlápnuto na slušnou kariéru. Nic však nenechávali náhodě a ke svému albu zároveň vydávali vinylové desky z nahrávek svých live vystoupení jako tzv. b-side limitované edice a díky licencováním vlastních skladeb, které se objevovali v reklamách, jinglech a znělkách televizních show, začali slušně vydělávat a zároveň si tak budovat renomé v hudebním průmyslu.


Bylo jim ovšem jasné, že garážová hudba a přílišná komerce nejdou tolik dohromady a tak se stále pohybovali v prostředí undergroundu a po různých festivalech propagovali svoje nové album, Thickfreakness které vzniklo v roce 2003 po dohodě s nahrávací společností Fat Possum Records a o rok později vysypali z rukávu další s názvem Rubber Factory. Alba byla opět neméně úspěšná a opět provizorně nahraná. Po koncertování a promyšlené self-produkci, už pod hlavičkou Nonesuch Records, se dvojice dostala až na pomyslný vrchol či rozcestí mezi undergroundem a komercí, což potvrdila velice oblíbenou deskou Magic Potion 2006.
foto:www.thehubnow.com

Fanoušků přibývalo, ovšem na novou desku si museli počkat znovu o rok déle než bylo z počátku zvykem. The Black Keys se rozhodli, že tentokrát své album nahrají profesionálně a tak se domluvili se skladatelem, hudebníkem a producentem Brianem Josephem Burtonem, známém spíše jako Danger Mouse, který jim poskytnul prostory nahrávajícího studia a album Attack & Release prezentovalo Černé klávesy v trochu jiném zvuku.

Attack & Release byl prý v jejich kariéře jistý milník a říkalo se, že album ukázalo směr, kudy se The Black Keys měli do budoucna uchylovat. Tyto zvěsti však hoši totálně vyvrátili účastí v projektu Blakroc, který vznikl o rok později ve spolupráci hip hopových a R & B umělců jako jsou Raekwon, RZA, Ol´Dirty Bastard z Wu Tang Clan, Mos Def, Jim Jones, NOE, spěvačka Nicole Wray, Pharoahe Monch, Ludacris, Billy Danze z M.O.P a Q-Tip z Tribe Called Quest. Celá tahleta sebranka pod dohledem Damona Dashe vlastníka podílu z Roc-A-Fella Records vytvořila instrumentální dospělé hip hopové album s prvky R & B a blues, které si našlo spoustu fanoušků z řad těch, na které bylo zacíleno.
foto:www.nonesuch.com




Komerční průlom pro kapelu znamenalo album Brothers a skladba Tighten Up doprovázená vtipným videoklipem, získala tři ocenění Grammy. Album už nebylo stejné, jako byly ty první a tím jak kapela rostla, rostla s ní i její hudba. Syrový zvuk tvořený jen bubny a kytarou byl ten tam, přibyla basa a klávesy, ale i přes nové aranže si dva základní kameny Dan a Patrick zachovali svůj nezaměnitelný rozpoznatelný styl. Poslední vydané album El Camino pojmenované podle kultovního Chevroletu, odstartovalo jejich první velké turné a ustálila The Black Keys někde mezi komercí a undergroundem. U nás známí až tak nejsou, ačkoli jejich hudba na nás zaznívá z reklam či v soundtraccích filmů a seriálů. To znamená, že když se osmělíte a poslechnete si jedno z jejich alb, zjistíte, že vám budou tito dva "bratři" v Mexiku známí jako obávaní Las Teclas de Negro, docela povědomí.

Pro někoho depresivní maniak, pro jiné fenomén.

13. prosince 2012 v 8:00 | Chensie Ips |  Zajímavé hudební skupiny

Definovat osobnost lze několika způsoby a po každé to bude odpovídat na tohoto muže, který chce změnit svět a ukázat v co věří. Smysl života nepatří mezi fikci, protože on na něj ve svých textech téměř přišel…

Aby člověk napsal článek o někom, kdo je pro něj osobnost a pro ostatní ne, potřebuje k tomu nezávislé, nepodplatitelné a duchaplné kritiky. Pozvala jsem si tedy k článku o tomto příšerném muži kamaráda a dvě kamarádky, které mě při pění této ódy vždy usazovaly pevně na zem.
Jsem tedy shovívavá a řeknu holá fakta, aniž bych ho vyzdvihovala… Tedy, oprava, pokusím se. ,o)

Něco málo o S-korem:
Ať řeknete jméno Štěpán, S-kore nebo Donnie ze skupiny První Kontakt, nenechte se zmást, stále jde o toho samého devianta.
Při této poznámce moje kamarádka Žaneta, poslouchající Tokio Hotel, obracela oči v sloup a mumlala: "Neví, jak by se jmenoval, ksindl jeden…"
Narodil se roku 1989.
"Haha, jsem starší! Tak ať tenhle hošánek mlčí a šoupe nohama!" Mnul si ruce další kamarád, milovník klasické hudby, jež je o rok starší, než S-kore.
Studuje vysokou školu s technickým zaměřením.
Při této informaci všem spadla pusa. "Tenhle a vejšku? Ne-mo-žné!"
V seminářích se zabýval především sociálními vědami, zeměpisnými reáliemi, moderními dějinami a uměním.
Má na triku celkem již pět alb (+ dvě alba se skupinou První Kontakt)
- Lovestory (2007)
- Musíme pokračovat (2008)
- Možná už zítra ráno (2009)
- Dopisy z Waldheimu (2010)
- Zapomeň na všechno (2010)
"Sedm alb a poslouchat se to nedá… Kdo to kdy slyšel, aby v písních bylo tolik sprostých slov, že napsat je na toaletní papír, utřelo by si s ním zadek šest mega-tlustých chlapů!" Dělala na mě oči moje třetí kamarádka Mona, která se věnuje rybaření a chytit zlatou rybku, jistě by si přála, aby S-kore zmizel ze světa i s těmi svými hanlivými songy…
Někdy se z davu vynoří člověk, který je depresivní a kreativní natolik, že dělá rozruch, kdekoliv se objeví. Je to ten typ, který byste nepozvali ani na šálek kávy, zkrátka z toho důvodu, že kolem sebe doslova plive hanlivá slova, ponižuje sám sebe a přestože dává najevo, že jeho sebevědomí je nižší, než nejnižší teplota v Rusku, tak se chová jako osobnost.
Je menšina lidí, kteří by se mnou souhlasili, že Štěpán taková osobnost je. Jen tak mezi námi… Můj kamarád od prvního pohledu na jeho fotografii tvrdí, že podobnost S-koreho a zebry je téměř osmdesáti procentní. A i přesto tento průměrně vypadající, nehezký kluk stal idolem žen i mužů.
Ano, skutečně říkám žen a mužů, protože podle komentářů na internetu i podle jeho slov ho teenageři nemusí. Možná z toho důvodů, že je bere na lehkou váhu - je i jejich kritiku.
Malý dotaz... Je to jeho mínus nebo jsou na tom škodní právě ti teenage posluchači?
Podle textů byste Štěpána rozhodně netitulovali na vysokoškoláka. Moje kamarádka ho s oblibou nazývá "Tím, kdo určitě neudělal ani základku." Ale věřte nebo ne, tenhle mladík, který šokuje svými texty, se nechal inspirovat kupříkladu Jiřím Wolkerem.
"Jiřím Wolkerem? Víš ty vůbec, kterej to je, Chensie?" To byla ošklivá urážka směřovaná směrem ke mně. "Ten týpek zná tak leda Johnnyho Wolkera!" Kamarád se tvářil nadneseně, ruce křížem a na rtech úsměv mrtvého brontosaura, neboť za tu urážku S-koreho i mě získal zdarma facku.
Zejména básní Na nemocniční postel padá svět, kterou S-kore pojal dle svého a na svou desku se vší vášní nahrál píseň s podobným názvem Na postel padá svět.
Žaneta ostře zaprotestovala a zvedla se z pohovky, přičemž od sebe odsunula hrubě stůl a téměř si vylila kávu. "Tak a dost. Tenhle… tenhle… tohle čuně, že znalo Wolkera? Chensie, ty už nechlastej!"
"Souhlasím, tenhle je rád, že umí číst!" Bujaře přikyvovala kamarádka Mona.
To je přesně ta reakce, kterou očekávám od lidí, kteří S-koreho neznají. A věřte nebo ne, vždy se dostaví. ,o)
S-kore před dvěma roky začal vystupovat pod jménem Donnie a založil si kapelu První kontakt, se kterou má dvě alba:
Den, kdy se spojily dvě cesty a Vítej doma.
Zajímavostí je, že on svá veledíla… Mona klopila zrak a šklebila se. "Veledíla? To teda vele-přeháníš!" ...nikdy neprodával. Dával je volně ke stažení na internetu na své placené stránce - která stále existuje. Ať už to byla alba, kde figuroval jako S-kore nebo desky se skupinou První Kontakt. Je tedy vidno, že je proti komerci a toho já si cením.
"Ještě jsi neřekla, co ten posera dělá vůbec za muziku? Koledy?" Šklebil se kamarád a hlasitě cinkal lžičkou o hrníček, aby mě tak vyprovokoval.
"Prosím tě, nech ji, nebo nám tu zase začne vykládat ty jeho texty…" Protočila oči Žaneta. "Kdybys tak raději, Sie, začala poslouchat pořádnou hudbu, jakou dělají třeba kluci z Tokio Hotel…" Následovalo dlouhé zasnění, které jsem neopětovala.

S-kore se věnuje rapu, ale tak trochu jinak. Jeho hudba obsahuje prvky metalu. Já jsem hudebním doprovodem unešená, i když nad texty je potřeba se zamyslet, protože on se zamýšlí nad životem a smrtí a nevyhýbá se žádným tématům. Nebojí se doslova zatnout zuby do živého a trhat, i když jde sám proti sobě. Někteří mají velmi primitivní názory, ošklivým pohledem sjíždím na Monu, že S-kore nabádá lidi k sebevraždě. Je to právě naopak, on sám se topí v depresích a ví, jak je ta pohádka jménem Život těžká. Ve svých textech se snaží lidem vštípit optimismus, aby to všechno zvládli. Aby nevzdávali…
"Je to prohranej závod,
tak, brácho, nesmíš to vzdát.
Když všechny zabiješ,
nakonec stejně zůstaneš sám…"

Tohle byla citace z písničky Nakonec zůstaneš sám z alba Možná už zítra ráno, které patří mezi mé nejoblíbenější. Právě z toho důvodu, že v něm popohání ty, kteří se propadají depresím, k dalšímu nádechu a kroku směrem k budoucnosti.

Někdy dokonce ti, kteří od něj neslyšeli ani slůvko, tvrdí, že píše Emo texty. (Každý určitě zná Emo styl. Patky do obličeje, trýznivé myšlenky, ubrečené oči. Nejsem tu, abych kritizovala. Každý brečíme nad něčím jiným.)
Ale Štěpán zásadně Emo nepodporuje. Znovu si dovolím citovat z jeho písničky, tentokrát song Střepy z alba Možná už zítra ráno, kde se tak nějak přímo naváží do "emáků".
"Lískal bych ty kravky.
Zmalovaný smažky.
Běž se radši podřezat.
To ti patří."
Chcete-li se zamyslet nad životem, smrtí a poslechnout si kvalitní hudbu s texty, u kterých musíte vnímat slova mezi řádky, poslechněte si alba od tohoto kontroverzního hudebníka. Jakmile se člověk otevře a nechá spadnout předsudky z ramen, zažije menší osvícení…
"Leda to radioaktivní, protože já bych se ani nedivila, kdyby při poslechu týhle hrůzy bouchl Temelín," tvrdila zarputile Mona. "Řeknu to naplno. S-kore je jenom obyčejný depresivní chudáček, co do sebe cpe spousty narkotik na lepší náladu a u psychologa je jako doma. Je hrozně sprostý a natolik spontánní, že by ho měli dávno zavřít do polstrované místnosti, aby nekazil lidi, jako jsi ty, já, anebo tady Žanetka. Jeho texty jsou hrubé, hloupé a ponižují ženy. Každá feministka by měla ráda jeho hlavu na talíři!"

Já k tomu mohu říct jediné. S-kore je zkrátka fenomén, kdy ho jedni nenávidí a druzí milují a obdivují natolik, že by za ním šli kamkoliv. Je to ten druh člověka, který dokáže vytvořit něco, co jedni soudí a druzí zastávají. Teď jen záleží na tom, jestli se přidáš k jedné či druhé straně anebo zůstaneš nestranný a budeš sám sebou…

"Přijde to znovu.
Čekám konec.
Už nejsi ten člověk,
nejsi S-kore.
Přijde to znovu.
Nechci to, bože…"

(Vzpomínka na hrdinu, album Den, kdy se spojily dvě cesty)

Použité zdroje:

Zpět ke kořenům - díl první

12. prosince 2012 v 2:41 | Sakitch |  Hudební styly

Nová doba si žádá neotřelé věci a ten kdo jde s dobou je odsouzen k úspěchu….blá blá blá. Ne ne kdepak. Co se hudby týče, dá se říci, že už tu bylo ke slyšení snad všechno a přes různé škatulky a zařazení, už prý ani není možné, aby vzniknul nový žánr. A proč taky. Jediné co se teď nosí, je originalita. Tak tak být originální, je prostě in. Někdo se může přetrhnout a navléká se do roztodivných modelů, nebo se z nich naopak svléká jako například Lady Gaga. Nebo třeba stará známá Madona, která když zjistila, že její povislá ňadra už nejsou tak špidlatá jako před lety, rozhodla se hojně ukazovat ve svých videoklipech svoje šlachovitá třísla. No a ono přitom stačí jen přestat se koukat tolik dopředu, zastavit se a ohlédnout se zpět do časů, kdy stačil pouze jeden producent, jeden textař a kapela, která do toho umí opravdu udeřit.
Dovolte, abych vám v takovém několikadílném seriálu představil pár interpretů a jejich kapel, jež se rozhodli jít na to od lesa a postaru. Neudělali tak ovšem proto, že by tato cesta k úspěchu byla schůdnější, ba naopak, ale snad z lásky k hudbě, která z jejich tvorby přímo čiší. Všechny spojuje hned několik stylů jako soul, blues rock, folk, country, garage rock, punk blues nebo bluegrass či rock jako takový. No zaškatulkovat je není zrovna jednoduché. Hudba, kterou produkují je vskutku alternativní a tak pro ty co mají škatulky rádi, je lze všechny šoupnout do jednoho šuplíku z názvem alternativ rock či roots rock. Takže začneme rovnou s těmi nejmladšími.

Alabama Shakes
Zrod této kapely se datuje od roku 2009 na East Limestone High School v Alabamě, kde ošklivé káčátko jménem Brittany Howardová potkala basistu Zaca Cockrella. Kdo ví, zda si padly do oka, nebo mezi nimi rovnou vzplál neuhasínající plamen vášně. Co je hlavně spojovalo a spojuje je láska k hudbě. Brittany totiž dostala do vínku velký dar a tím je její nezapomenutelný a nepřeslechnutelný pěvecký projev. Mnoho kritiků ji přirovnává ke klonu Arethy Franklin a Janis Joplin. To by však nebyli kritici, aby nesrovnávali či hned neklonovali, že ano. Ale zpět do Alabamy do roku 09. Brittany a Zac se scházeli, psali texty, hudbu a pak jim došlo, že jejich tvorba nabrala na obrátkách a zaslouží si víc, než je jen minimalistický projev. Oslovili tedy svého známého z místního obchodu z hudebninami Steva Johnsona. Ten se k nim s nadšením přidal, a když bylo na světě pár skladeb doplněných několika coververzemi kapel jako ACbleskDC či Led Zeppelin nebo dokonce Jamese Browna, kterého svým projevem Brittany rovněž dost připomíná, stačilo nahrát album.
foto:www.clashmusic.com


Stalo se tak v malém studiu Decatur v Alabamě. Jedna z těchto skladeb se dostala až ke kytaristovi na volné noze Heathu Foggovi a Shakes byli rázem kompletní. V roce 2011 pak vydali, už jako Alabama Shakes, svoje první album postrádající jakékoli cover verze. No spíš než album se jednalo o singl, nebo spíše o tzv EP (Extended play) album se čtyřmi skladbami, na němž jedna z nich, tklivá balada You Ain´t Alone zaujala natolik, že si ji firma Zale Corporation obchodující se šperky, vybrala do svého reklamního spotu. Kapela se tak dostala do podvědomí lidí a bylo rázem vymalováno. Za a celý rok koncertování a vystoupeních na MTV, či v různých Late Night Show se dostali až do samotné Meky alternativního a progresivního rocku, tedy do nahrávacího studia Third Man Records založeného v roce 2001 Jackem Whitem slavným multiinstrumentalistou. Ale o něm až později. Za tři roky se prezentovali bravurně. Vydali konečnou verzi studiového alba s názvem Boys & Girls a korunou za vším, bylo jejich nezapomenutelné červnové vystoupení na Bonnaroo Music Festivalu v Manchesteru v Tennessee. Zkrátka a dobře o Alabama Shakes ještě uslyšíme a snad ne ani tak o nich, jako spíš je samotné.

Úvod

5. prosince 2012 v 15:52 | Kristý |  K zamyšlení
Tak jsem si vybrala na starosti tuhle rubriku. Myslím, že v souvislosti s hudbou je toho k zamýšlení opravdu hodně a určitě bude o čem psát. Pokud patříte k příznivcům taneční, techno, disco nebo buhvíjaké jiné "moderní" hudby, tak vás asi tato rubrika příliš nezaujme. Ale to nevadí, i tak se vynasnažím.

Vezmu to trochu z historie- proč vlastně hudba vznikla? Co lidem chybělo nebo jaké měli důvody? Odpověď není obtížná. Hudba má vliv na psychiku a ovlivňuje nálady. Dokáže vás uvést do klidu, navodit vám příjemnou pohodou náladu nebo vás rozesmutnit, rozplakat. Dokáže vás povzbudit, rozhýbat a má spoustu dalších účinků. Proto je tak důležitá v životech mnoha lidí. To je právě ten důvod, proč si bez ní spousta lidí nedovede život představit.

Za povšimnutí stojí určitě také nespočet hudebních žánrů. Mohla bych tu psát miliony řádků o tom, že každý hudední žánr má svoje typické vlastnosti, ale to není mým úkolem. Každý si najde ten svůj nebo poslouchá hudbu podle nálady, třeba tak i já.
Když posloucháme, zaměřujeme se na hudbu a také na text písně. Buď rozumíme nebo ne. Většina nekomerčních zpěváků/zpěvaček, písničkářů/písničkářek, hudebních skupin se nám snaží něco říct, vyjádřit. Nemám ráda skupiny, které se snaží jenom zviditelnit, jejichž texty nemají žádný význam a kteří se živí z pozornosti médií. Prozatím nebudu jmenovat, k tomu se dostanu postupem času v dalších článcích. Ale tato rubrika je především vytvořena kvůli textům, hudbě, videu a stylu interpretů, jejichž hudba je silnější, ne pouze povrchní, a má tedy skrytý význam. Některá sdělení bijí do očí...ale někteří lidé jsou hluší i když jim uši fungují, a se zrakem problém nemají, ale nevidí....

Samozřejmě, podtexty se dělí. Písně o lásce a přátelství většinou nechodí kolem horké kaše. Já si třeba mnohem raději všímám písní politických, sociálních apod. To poznáte, když má píseň význam. Opakování stejných slov v cizím jazyce jenom proto, že to dobře zní, že to jde do rytmu, nebo zpívání o tom, jak jsem se dneska měl vám určitě nic nepoví. Mohou zvednout náladu, což je taky důležité, ale nenesou žádné poslání. Neodsuzuji takové písničky. Ráda poslouchám pestrou škálu žánrů, od metalu přes rock, pop až po rap.

Myslím, že jako úvodní slovo K Zamyšlení to bohatě stačilo, loučím se, přeji všem hezký advent.

Kristý

První slova

1. prosince 2012 v 10:36 | Micha K.

Vítám vás všechny na nové sekci blogu Numéno Un. Jak už jste si mnozí všimli, tato sekce je věnovaná hudbě. Vedle toho tu však existují ještě blog literární, divadelní, fotografický, filmový a čítárna. Z původní podoby, tedy blogu literárně-fotografického, se tak Numéru Un k tomuto měsíci rozšiřuje.

Doufáme, že tím naše čtenáře potěšíme a že k Numéro Un si tak najde cestu mnohem více lidí. Jak už na straně čtenářů, tak na straně redaktorů. Proto na většině blogů stále přijímáme lidi, které psaní baví a rádi by se přidali k nám do redakce.

Z tohoto důvodu vás i já na začátku prosím o trochu strpení, protože stále není v této redakci tolik redaktorů, aby byl zajištěn plánovaný provoz. Pokud tedy budete vědět o někom, kdo by se k nám mohl přidat, dejte nám prosím vědět. Anebo jemu J

Do budoucna se tu však můžete těšit na rubriky jako Hudební styly , K zamyšlení , Novinky, Objevujeme , Osobnosti hudby , Perličky , Pod vlivem , Rozhovory , Trocha historie … a kdo ví, třeba v budoucnu rubriky ještě o nějakou tu rozšíříme.

Pro každé dobré fungování čehokoliv podobného, je vždy důležitá komunikace. Proto, kdybyste měli nějaký nápad, dotaz, nebo připomínku, klidně se ozvěte na mail: hudba-numeroun@centrum.cz … za vše budeme rádi.



Těším se na naši spolupráci,
za tým redakce
Micha K.

*O Numéro Un*

1. prosince 2012 v 0:27 | Micha K.
XXXXX

*Spolupracujeme*

1. prosince 2012 v 0:26 | Micha K.
XXXXXX

*Přidejte se k nám*

1. prosince 2012 v 0:25 | Micha K.
Sháníme redaktory. Hlavní podmínka je, aby dotyčného psaní na toto téma bavilo. Žádný věk není překážkou - čím rozmanitější věkové složení autorů, tím lépe.

Rubriky, kde se můžete zapojit, jsou:
Největší hudební osobnosti - textaři, zpěváci všech hudebních stylů, …
Novinky - informace o nových hudebních projektech, CD, …
Perličky - Občas se někde objeví vážně zajímavé věci. Například když někdo žaluje někoho jiného o podobnost písniček, které nemají pranic společného. Pro toto a podobné věci je tu tato rubrika. (Z části obsazena.)
Hudební styly - vše, co se jich týká.